SPORTOVNÍ KUPÉ ZE ŠPANĚLSKA V TESTU NASLEPO

David řadí z jedničky na dvojku a zrychlí na 40 km/h. Stočí volant doprava a ibizu vyšle do krásného driftu. Sníh nám stříká přes hauptnu. Stěrače jedou na nejvyšší obrátky, aby tu nadílku šedých, tajících vloček stíhaly odstranit z čelního skla. Ne kvůli Davidovi, ale kvůli mně. Davidovi vločky nevadí. Nevidí je. Nevidí ani stěrače, ani volant, ani sklo, ani zasněženou pláň u rybníka za Olomoucí, které se říká Poděbrady. Nevidí totiž vůbec nic už od svých dvanácti let, kdy ho na jednosměrnou cestu do říše tmy vypravily odchlípnuté sítnice na obou očích. Netvrdíme, že mu to nevadí. Ale rozhodně mu to nevadí v tom, aby se dnes vyřádil jako mistr smyku za volantem zbrusu nového SEATu Ibiza SC. Zkratka znamená Sport Coupé, což značí třídvéřovou verzi se sportovním kitem a nádhernými 17’’litými koly.
„Tak jakou bys řekl, že má barvu,” zkouším ho hned poté, co ke mě do auta přisedne s ‚vidící’ přítelkyní Veronikou u svého domu v Jiráskově ulici v Olomouci. Při nastupování si do bot nabere
rozbředlý sníh. „Světlou?” zkusí hádat. Když se nevyjadřuji, abych mu hádání příliš neusnadnil, vystřelí od boku: „Modrou?” Jak to sakra může vědět? „Hlavně že ne zelenou, tu nesnáším už od dětství,” říká a na klín si skládá svou bílou hůl. Jako dítě musel každý půl rok podstoupit operaci, při níž mu snižovali vnitrooční tlak. Na sálech bylo všechno přikryté do zelených roušek. Pak přišla tma.
Když jsem s ním mluvil naposledy, David se přiznal, že už jednou řídil. Kamarád ho vzal se škodovkou za město a naučil ho rozjíždět se. „To víš, jsem blázen do aut!” říká mi, zatímco se snažím přimět GPS navigaci najít místo, kde bychom si mohli nerušeně zajezdit. „Teď budu navigovat já,” říká David. Stačí, abych mu popsal naši polohu a David mě dál vede městěm podle paměti. Na rozdíl od satelitní navigace neustále ví, kde právě jsme a kam jedeme. Veronika se nechytá, není místní, a já už vůbec ne.
Když zastavíme, David si chce auto pořádně prohlédnout. Citlivými prsty zkoumá palubní desku. Chce vědět, k čemu je jaký knoflík a jak funguje precizně vyvedený ovladač digitální klimatizace. Stejně detailnímu průzkumu podrobí auto i zvenku. Nejdéle se zastaví u charakteristického otvírání zadních dveří ukrytém ve stříbrném znaku firmy SEAT a u prolnutí karoserie pod okny nad zadními blatníky, které ibize spolu s dalšími dynamickými prvky vtiskl bývalý návrhář Lamborghini Luc Donckerwolke.
Je čas vyrazit. Z řízení neděláme žádnou vědu. David si sedá za volant – trojramenný – jak hbitě poznamená, otočí klíčkem a jedeme. Během patnácti minut z nás je sehraný pár. „Teď levá, víc! Drž! A teď to vrať, plyn, víc plynu!” naviguji ho a David poslouchá jako stroj. Nikomu z nás se nechce nabourat do stromu nebo sjet do rybníka. Policii bychom těžko vysvětlovali, že řídil slepoun… Výkon 85 koní není žádný zázrak, ale pro naše účely je naddimenzovaný. David vypíná ESP. „Teď je to o něčem,” chválí nadšeně sportovně naladěný podvozek, který svádí k čím dál odvážnějším smykům. „Krásnej zvuk, když tomu člověk trochu přidá,” hodnotí projev výfuku.
Když později sedíme v pizzerii, ptám se, jaké je rozjet se do úplné tmy. „Je to nepříjemný pocit,” říká David, který si uvědomuje, že měl v rukou auto, které může jet 170 km/h, i to, že by jeho špatná reakce mohla znamenat rychlý výlet do příkopu nebo do stromu. „Ale užil jsem si to!” směje se. Byla to třetí jízda v jeho životě a první na sněhu. „Driftování, smyky, to je moje!”

Zdroj: MAXIM

článek vložil: Jana Krčová 20.4.2009