ZAJÍMAVÉ POVOLÁNÍ

 Chtěla bych se s vámi podělit o dnešní zážitek. Byla jsem totiž pozvaná na exkurzi do smuteční obřadní síně a jejich prostor. Také jsem mohla nahlédnout do zákulisí "smutečních řečníků".
 Tohle ráno je přímo ukázkově dušičkové. Zatažená celá obloha a drobně prší. Já jsem však zvědavá. V břiše mě lechtá, jako kdybych brzy měla shlédnout nějaký horor. Jdu přece do míst, kam nikdo nechodí příliš rád. Jdu za lidmi, kteří tam pracují.
 S Jarkem jsme byli domluveni, že ho počkám u autobusu. Jsem dnes jeho doprovod. Nástup se obejde bez větších problémů.
 "Jé, zastavte nám, my jsme ten hřbitov přejeli," zaječím, když autobus mine hřbitovní bránu. To, co však nevím je, že se řidič bude s autobusem točit a zajede přímo před ni.
 Blížíme se k obřadní síni. V oparu mlhy vypadá nízká budova téměř strašidelně. Jarek mi však říká, abych šla ne rovně, ale zprava vchodem pro zaměstnance. Zaklepeme na okno a přijde nám otevřít dveře sympatický pán. Smuteční fotograf, dozvídám se. Vcházíme do dveří. Na nich je velikým písmem napsáno: FOTOGRAF, ŘEČNÍK, FARÁŘ. Aha, jsem v útočišti pracujících.
 Kancelář je stroze zařízená. Stůl, dvě židle, křeslo, samozřejmě černé, skříň na šaty a zrcadlo. Víc se sem stejně nevejde. Jarek si svléká kabát a pod ním má černý oblek. Tento oděv mu přidává na vážnosti a důstojnosti. Do kanceláře nakoukne další paní v černém a zeptá se nás, jestli někdo nechce kávu. Jarek si s chutí objednává, já odmítám. Nějak nemám v tomto prostředí chuť. Opatrně se ptám na zaměstnance "spalovače mrtvol". Jarek se rozesměje: "Tady se nezpopelňuje, zde se konají pouze obřady". Hned je mi líp.
 Do místnosti vejde menší blondýnka. Budou se s Jarkem při řečnění střídat. Sedám si bokem do křesla, abych nerušila. Blondýnka má na sobě černý kostým. Sedá si ke stolu, rozdělává desky a já jsem svědkem porady dvou profesionálů. "Jak mám říct tohle, aby to pěkně znělo a  tohle radši říkat nebudu." Blondýnka je zřejmě služebně mladší, zasypává Jarka prosbami o radu. Ten ochotně a trpělivě odpovídá, je úplně v klidu. Nedovedu si představit, jak bych se v té chvíli cítila. Asi bych měla trému.
 "Je to zvyk" říká Jarek. Bere smrt jako něco, co prostě patří k životu. Za naprosto neprofesionální považuje selhání hlasu dojetím, nedej bože pláč řečníka. "Je to práce, jako každá jiná. Lidi si smutečního řečníka zaplatí ne proto, aby plakal, ale aby kvalitně řečnil. Musíš mluvit s citem, ale nesmíš u toho plakat."  A kdy se mu řeční hůř? "Když zemře dítě, nebo mladý člověk."  
 Najednou místnost ztichla. Oba se soustředí na svou příští řeč. Za dveřmi kanceláře je slyšet tlumený hovor, někdo se nervózně zasměje, snad aby zmírnil stísněnost, která v těchto prostorách panuje.
 Blondýnka si rozložila desky a pietním hlasem opakuje: "Náš milovaný dědeček nás navždy opustil …"  "Pan nejmenovaný la la la la lá." snaží se Jarek. Zpěvem si pomáhá k tomu, aby měl čistý a zřetelný hlas. Opakuje si jméno. Má to těžší, jelikož kvůli ztrátě zraku si nemůže pomoci napsaným textem. Dává si do uší sluchátka a pouští si do nich informace.
 "Z nemocnice se již nevrátil", pronáší procítěně blondýnka.  
 "Dvě děti, pracoval celý život v továrně, pan nejmenovaný lá la la."
 Mluví teď jeden přes druhého. Napětí vrcholí. Pak přijde pan fotograf. "Jaro, už můžeš." Jarek vstává a zavírá za sebou dveře. Jsem zvědavá, jdu za chvíli za ním. Vejdu do místnosti, obložené dřevem a obestavěné židlemi, samozřejmě černými. Čekárna pro pozůstalé, hlásá nápis na zdi. Tak odtud byly slyšet hlasy. Do obřadní síně nejdu. Zdá se mi to vůči truchlícím pozůstalým netaktní. Poslouchám přes dveře. Jarkův hluboký sametový a procítěný hlas se nese až ke mně. Do toho se mísí vzlykot nějaké ženy, posmrkávání ostatních. Obřadní síň znám, tak si ji dovedu představit. Vše potažené černým suknem, vpředu rakev zasypaná květinami, před ní sedí na černých židlích rodina, za ní příbuzní, přátelé, známí. Při zvlášť procítěné větě vzlykot a smrkání zesílí. Je mi také do pláče při těch dojemných slovech a to jsem toho člověka vůbec neznala. Jsem rozhodnutá. Kariéru smutečního řečníka odložím na neurčito. Oplakala bych celé město.
 Vracím se do kanceláře. Blondýnka pilně nacvičuje. "Nemáte tužku?" zeptá se mě nervózně. Pak škrtá v textu, přepisuje a polohlasně mumlá. Vejde Jarek a za chvíli ho střídá blondýnka. Vymění se tak ještě dvakrát.
 Nastal čas jít na autobus. Do dveří nakoukne fotograf: "Jarku, mám ti vyřídit poděkování od pozůstalých. Moc se jim tvá řeč líbila." Pochvala vždycky zahřeje.
 "Na této práci určitě nikdo nezbohatne, ale já ji dělám rád." dodává Jarek.
 Pomalu jdeme hřbitovní alejí. Z obřadní síně vychází hloučky lidí. Polohlasem se baví mezi sebou. Jejich tváře působí vyrovnaně. Život jde dál.
Zuzana Znojilová

článek vložil: Jana Krčová 19.7.2010